THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Atmosféra Města hříchu je jako dekadentní poezie. Má svou vnitřní krásu, i když na povrchu je špína. Snaží se vymykat zažitým konvencím, přesto svou formu čerpá z klasiky. Abyste takové verše dostatečně ocenili, musíte se do nich vcítit, prožívat je. Je třeba sfouknout vrstvu prachu a holýma rukama setřít špínu z povrchu jak ze zapomenutého hrobu a vstoupit do krypty marnosti. Nechat na sebe působit pocity zmaru a beznaděje a stejně jako jejich autor dokázat hledat krásu tam, kde ji jiní nevidí, nebo vidět nechtějí; v depresích, v bolesti a krutostech, ve smrti, v pokušení a ve zvrhlé vášni. Autorem pochmurného a morálně pokleslého Sin City je Frank Miller (předloha vychází u Dark Horse Comics). Jeho město jako by připomínalo filmově profláklé Chicago třicátých let nebo Gotham City, kde se vše podstatné odehrává v noci, v dešti nebo sněhové vánici. Všechny ženy jsou nádherné a všechny jsou děvky. Chlapy jsou drsní, pro prachy by udělali cokoliv a rádi berou zákon do svých rukou. Ulicím vládnou gangy a na nejvyšších postech sedí ti nejhorší. Sin City je neveselé místo.
„Sin City“ ve svém subjektivním hodnocení považuji za předělávku komiksu, která zdaleka převyšuje ostatní, včetně „Spidermana“ (a to miluji schizofreniky), „Hellboye“ (byl jsi super, ale už nejsi nejvtipnější), „X-menů“ (i kdyby vás, mutantů, bylo dvakrát tolik) i nového „Batmana“ (se vší úctou). Velkou mírou k tomu přispívá i samotná předloha. Město hříchu se od standardnímu vzoru komiksů v lecčem liší. Především zde chybí ústřední hrdina/parta, který stojí (ať už z jakýchkoliv důvodů) na straně dobra. Hlavní postavy (s výjimkou policisty Hartigana (Bruce Willis) jsou stejná sorta ničemů jako jejich protivníci a jejich nejčastější motivací je pomsta. Film zpracovává tři samostatné povídky (konkrétně „The Hard Goodbye“, „The Big Fat Kill“ a „That Yellow Bastard), které se, jak už to u povídkového filmu bývá, překrývají pouze částečně. Jednotlivé postavy se nejčastěji minou v nočním klubu, kde tančí okouzlující Nancy (Jessica Alba) a u baru popíjí ranař Marv (Mickey Rourke) nebo Jackie Boy (Benicio Del Toro). Mohlo by se zdát, že angažování velkých hvězd vyjde naprázdno, přeci jenom v Sin City žijí hlavně drsoni, nicméně známé tváře zlepšují orientaci ve velkém počtu postav a to je rozhodně k dobru. Vedle Roberta Rodrigueze (kromě „Desperada“ má za sebou vesměs průměrné akční filmy jako „From Dusk Till Dawn“ nebo tři díly „Spy Kids“) se na režii podílel i sám Frank Miller (ve filmu se objeví v mini roli kněze) a částečně i Quentin Tarantino. Jednou z mála chyb na kráse je hudba, která mi přijde nevýrazná a v některých situacích by se „dramatické smyčce“ vysloveně hodily.
Hlavní přednost filmu „Sin City” spatřuji tam, kde jej asi mnozí budou nejvíce kritizovat. Frank Miller chtěl mít na plátnech kin dílo, které se bude co možná nejvíce podobat kreslené předloze. A tuto svou vizi do puntíku splnil. Původní předloha je charakteristická svou noir kresbou. Většina obrázků je čistě černobílých a jen některé detaily jsou zvýrazněny křiklavou barvou (krev, rtěnka, zelené oči). Z okolních obrázků je patrno, že tento styl byl dodržen a „Sin City“ je v podstatě černobílý film s několika barevnými detaily. Zajímavým způsobem pracuje Rodriguez s kamerou. V mnoha záběrech se kamera dostane do takové pozice, že se scéna následně překryje s kreslenou předlohou. Výsledný efekt je ovšem skoro dokonalý a po celé dvě hodiny na vás bude dýchat ponurá, mrazivá atmosféra. Jako by šlo o animovaný film s živými herci. A stejně jako vizuální stránku se autorům podařilo na plátno přenést i charakteristický cynický humor a naturalismus, kterému se může rovnat leda Lobo (už aby tě také zfilmovali, modrý zabijáku!). Brutalita některých scén je někdy potlačena černobílým charakterem filmu, jindy je naopak barevně zvýrazněna. Smích v kině ozývající se při nejdrastičtějších scénách je buď známkou perverznosti tvůrců nebo diváků (spíš obojího). Ale o tom „Sin City“ je. Krása a láska se hledá v nočních podnicích, zábava ve rvačkách a přestřelkách. Vše je potřeba brát s (ne)zdravým nadhledem. Tento film je především vizuální podívaná a pokud jeho kouzlu podlehnete hned ze začátku, tak vás čekají dvě hodiny zábavy a originální podívané.
Jeden z nejzdařilejších filmů podle komiksové předlohy, které byly dosud natočeny. Přepis původního Sin City Franka Millera věrně kopíruje stránky časopisu v působivé, takřka černobílé vizuální podívané. Pokud je vám blízký šibeniční cynický humor, tak ať už jste v kině!
9 / 10
Vydáno: 2005
Vydavatel: SPI International
Stopáž: 124 min
SIN CITY
[USA 2005]
Režie: Robert Rodriguez, Frank Miller
Scénář: Frank Miller
Kamera: Robert Rodriguez
Hudba: John Debney, Graeme Revell, Robert Rodriguez
Hrají: Jessica Alba, Devon Aoki, Alexis Bledel, Powers Boothe, Rosario Dawson, Benicio Del Toro, Michael Clarke Duncan, Carla Gugino, Rutger Hauer, Bruce Willis, Elijah Wood a další.
Premiéra v ČR: 21.července v SR: 28.července 2005
Přiznám se, že jediné comixy na nichž jsem vyrostl byli „Rychlé šípy“, které jsem hltal ještě z předválečných dědečkových Mladých Hlasatelů a pak „Čtyřlístek“. Párkrát jsem si koupil porevoluční „Kometu“, ale tam to asi končilo. S comixy zámořských klasiků jsem se setkal jen velmi sporadicky. Na filmové verze všech Supermanů, Batmanů, Spidermanů a X-manů jsem se s chutí podíval, ale zaujalo mne pramálo z jejich obsahu. Připadali mě v mnohých případech velmi hloupé. Nedokázali člověka pohltit. „Sin City“ mě dokázalo sežvejkat i s botama a na svém konci vyvrhnout s pokleslou čelistí. Mé paralyzované vizuální chuťové pohárky přetékali slinami. Svět jsme viděl černobíle. Opravdu nevídané a hlavně originální obrazové obžerství. Linie příběhu sice kypí nepřiměřenou brutalitou a rozhodně se nejedná o hlubokomyslné úvahy s ponaučením na konci, ale v tomto případě nad tím vším mávám rukou. Vždyť je to comix! Navíc comix, který se hýbe. A v neposlední ředě comix, který vás dokáže silnou chlapáckou rukou chytnout po krkem a jedním pohybem vtáhnout do sebe sama. Vy najednou stojíte na nebarevné bezútěšné ulici. Nepříjemné mrholení se vám dere pod pršiplášť a opodál na rohu u křižovatky stojí tři nádherné děvky. Vítá vás svět plný podivných existencí, zjizvených hrdlořezů, vyděračů, zabijáků, krásných a nebezpečných špalek, prohnilých a ještě prohnilejších grázlů … svět SIN CITY …
Tarantinov "Pulp Fiction" do veľkej miery "zlegalizoval" násilie a posunul ho z béčkových bijákov a akčných trhákov medzi filmy pre "fajnšmekrov". Sám Tarantino doviedol svoju vlastnú priekopnícku prácu ad absurdum; dvojdielny "Kill Bill" nebol ničím iným, len Quentinovou súkromnou hračkou, ktorú mu nebohé publikum zhltlo aj s navijákom.
Sčasti to platí aj o Rodriguezovej adaptácii Millerovho "Sin City". Filmový teoretik musí chrochtať blahom: skvelá práca s kompozíciou záberov, "kolorovanie" čiernobielych políčok, zámerne strnulé herectvo all-star hercov... bohužiaľ pre "bežného" diváka (a na koho iného je "Sin City" cielené, keď je jeho reklamami oblepené najväčšie nákupné centrum v hlavnom meste?) ide o príliš tuhé sústo. Spočiatku samoúčelné násilie sa síce v priebehu filmu posúva z role hlavnej do úlohy vedľajšej a hlavne záverečná poviedka "That Yellow Bastard" je výborná, aj tak je však film z pohľadu komiksovou kultúrou nepoznamenaného návštevníka len brutálnym zmätkom.
Mám pocit, že ide o film určený hlavne znalcovi a tomu, kto je schopný vychutnávať si technické detaily a finesy a pritom byť natoľko otrlý, že mu hektolitre najexplicitnešie (aj keď "umelecky") naservírovanej krvi nebudú vadiť. Faktom však zostáva, že divácky exodus na "Sin City" bol až príliš nápadný. A to o niečom svedčí.
SIN CITY je první věrnou konverzí komiksu jakožto popartového žánru na stříbrné plátno. Narozdíl od drtivé věštiny zepizovaných filmových narativů, které si půjčily příběh a určité typické znaky komiksu, podřizuje Rodriguez "jazyk" (stylizaci narace) původní platformě, pro kterou byly příběhy vytvářeny. Zřejmě lví podíl na sugestivitě a přesvědčivosti filmu má autor předlohy Frank Miller, díky němuž SIN CITY skutečně působí jako rozpohybované stripy jeho noir rapsódie. K tomu si přičtěme nezvyklý podíl rozšiřujících popisných monologů a skutečně labužnickou práci s barvou a máme na pitevním stole formálně nejdokonalejší remake, jaký jsme kdy mohli vidět. A obsahově? Funguje to, světe zboř se! Bezútěšný svět kriminálníků, pasáků a zjizvených lidí má patřičný magnetismus a ač jsou příběhy zpravidla hodně čitelné a poznamenané nelogičnostmi, které komiks netrápí, udržuje si SIN CITY neskutečně intenzivní atmosféru, mísící v sobě noir drsnost a naturalismus, hraničící se sadismem. Psychologie stav funguje a všichni tři hlavní představitelé odevzdávají maximum, každý pod svém, každý bezchybně. Trochu mě mrzí určitá samoúčelnost, kterou je stižen Marvův příběh... chybí tam prostě silný poetický moment typu pomsty Valkýr či Hartiganova řešení patové situace. Ale popravdě, chyby vyorávám pracně. Skutečně jsem se občas ptal, k čemu to všechno je, k čemu to směřuje... ale to je irelevatní otázka. Jen a jen k filmu samotnému. Ke zralé a drsné poetice, která nemá konkurenci... Svým zvrhlým způsobem je SIN CITY karikaturou dnešního světa a úsměv při jeho černém humoru má tendence mrznout na rtech. Požitek z postmoderní dekadence, to je Město hříchu!
I z mého subjektivního pohledu patří "Sin City" mezi dosavadní nejzdařilejší komiksové adaptace a uštědřuje tak zasloužený políček všem rádoby komiksovým výsměchům typu "Daredevil" nebo "Elektra". Myslím, že režisér za zdařilé podpory Franka Millera zcela pochopil, že charakter a atmosféru komiksu tvoří poněkud odlišné narativní postupy a nepoddal se lacinému převedení látky do filmové podoby, ale oživil všechny specifické atributy, které dělají "Sin City" tím, čím je. Nechybí pěkná psychologie hlavních postav, která je stejně jako v komiksu dovedena do patričného extrému nebo výtečná vizuální stránka s charakteristickým noir nádechem. Pro mnohé bude patrně výrazným negativem "přílišná otrockost" ve ztvárnění námětu a znalí komiksu zajisté identifikují řadu scén, které jako by z oka vypadly z jeho stránek. Nicméně tento fakt je dostatečně kompenzován stabilitou vyprávění, která neupadá do povrchnosti, pod níž by pak zůstala patrná pouhá snaha o co největší vizuální podívanou. V "Sin City" kráčí tyto dvě složky ruku v ruce a přirozeně se doplňují. Kromě jiného nabízí snímek skutečně hvězdné herecké obsazení i s opět se navrátivším charismatem Rutgera Hauera.
vcerajsie neskore kino som si uzil a po dlhom case som nebol sklamany z filmu, na ktory som sa tesil! uzasna praca kamery, atmosfera. film je v podstate iba rozpohybovany komiks (nie animovany film!), drsny humor, oslnujuce Devon Aoki (miho) Alexis Bledel (becky, za tie modre oci by clovek strielal :) ) a Jessica Alba. uzasne, nemam slov!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.